Roblox

Jack Bazoš koupil Roblox. Ne kvůli hrám, které v něm jsou — kvůli tomu, kdo je dělá. Roblox je totiž jediná platforma na světě, kde obsah vyrábějí zadarmo sami hráči, a většině z nich je pod patnáct. Bazoš nepotřebuje studio ani vývojáře. Stačí mu dát dětem nástroje, procenta z výdělku nechat sobě a čekat, co vznikne. Jestli je to originální nápad nebo kopie něčeho staršího, ho upřímně nezajímá — hlavně že to někdo hraje.

Šest stanovišť v lese byly přesně tyhle hry. Někde se dvojice probíjely trasou, na které je podlaha láva a smí se šlapat jen na křídou nakreslené tvary — mladší naviguje, starší má zavázané oči a nesmí se ho nikdo dotknout. Jinde se celý tým skládal do čtverce o straně osmdesáti centimetrů, pak do kruhu, pak do trojúhelníku. Byl tam lokální Geoguessr z fotek okolí, maskovací hra v řídkém lesíku, lov po kouscích wifi hesla schovaných kolem baráku a pípák, který dokola vyťukával morseovkou IP adresu. A substituční šifra, kde znaky visely na stromech kus od stanoviště a psát se u nich nesmělo — takže to nakonec byla hra o tom, kolik divných symbolů si člověk zapamatuje na cestě zpátky.

To nejlepší na tom je, že všechna ta stanoviště vymysleli kapitáni týmů. Nikdo jim nezadal téma ani formát, dostali jen zadání "vymyslete hru" a pak ji celé odpoledne provozovali pro ostatní. Některé nápady byly převzaté, některé úplně vlastní, většina někde mezi. Přesně to, co se na Robloxu děje každý den.

Takže zatímco příběh vyprávěl o korporaci, která si nechává vyrábět zábavu od dětí, děti si tu zábavu opravdu vyrobily samy. Rozdíl je v tom, komu to patřilo — a to je celkem přesně ta otázka, o které jsme chtěli, aby přemýšlely.